Dopis Alžběty Filipové, M.A., Ph.D. a Mgr. Zuzany Faktorové, Ph.D. redakci Seznam Zprávy v reakci na článek „Lidé se báli odejít.“ Fakulta řeší toxické praktiky oblíbeného profesora

16. 2. 2026

Vážená paní redaktorko,
Vážená redakce,

obracíme se na Vás v souvislosti s článkem „Lidé se báli odejít.“ Fakulta řeší toxické praktiky oblíbeného profesora a navazujícím podcastem „Sektářství a pomluvy.“ Svědectví o tom, proč vyloučili známého profesora, který se s tímto původním názvem stále nachází na stránkách seznamu. Text v nás vyvolal hluboké znepokojení, a to nejen osobní, ale především profesní. Působíme na Semináři dějin umění Masarykovy univerzity s přestávkami od roku 2006 a 2012 a prostředí, které je v článku vykresleno, neodpovídá naší zkušenosti ani realitě, kterou známe. Dovolte nám proto uvést několik zásadních výhrad k Vašemu článku.

Za problematický považujeme již samotný jazyk článku. Opakovaně se v něm objevují silně hodnotící pojmy jako „sektářství“, „kult osobnosti“, „manipulace“, „vykořisťování“ či „trauma“. Tyto výrazy mají v odborném diskurzu jasně vymezený význam a nelze je používat jako volné nálepky. V textu však nejsou vysvětleny ani opřeny o přesvědčivou argumentaci, působí spíše jako prostředek zesilující dramatický tón výpovědí. Článek je přitom založen především na anonymních svědectvích obsahujících velmi vážná obvinění. Tvrzení o „odřezávání od okolního světa“, „párování lidí“ či systematickém nátlaku jsou podávána jako daný stav věcí, aniž by byla blíže rozvedena či zasaditelná do jasného rámce. Výsledkem je silně negativní obraz, který stojí spíše na emotivním vyznění než na pevném podkladu a reálných situacích.

Výpověď označované „Valentiny“, podle níž se měl prof. Foletti „mstít lidem u státnic“ a „nenechat projít ty, kteří chtěli odejít ze skupiny“, považuji za mimořádně závažné tvrzení, které by, pokud by bylo pravdivé, muselo být předmětem formální stížnosti a odvolacího řízení. Státní závěrečné zkoušky probíhají před komisí složenou zpravidla ze tří až čtyř členů, kteří rozhodují kolektivně. Představa, že by jeden člen komise mohl z osobních důvodů systematicky „vyhazovat“ studenty, a ostatní členové by takové jednání bez výhrad akceptovali či se jím nechali manipulovat, je nejen krajně nepravděpodobná, ale i institucionálně neudržitelná. Takové obvinění je proto bez doložení konkrétních případů obtížně obhajitelné.

Obzvláště problematické je také tvrzení o „desítkách, možná stovkách traumatizovaných lidí“. Jak může kdokoli kvalifikovaně určit takový počet? Takové formulace působí jako účelové nadsazení, které má umocnit dramatický efekt a démonizovat konkrétní osobu, aniž by byly předloženy důkazy. Podobně zavádějící je přidružená formulace, že pracoviště ochránkyně práv „pracovalo s více než stovkou písemně zaznamenaných výpovědí“. Z této věty vyplývá, že šlo o více než sto různých svědků. Ve skutečnosti však někteří svědci vypovídali opakovaně a v rámci několika dalších přidružených oznámení, což zásadně mění interpretaci rozsahu celé věci. Navíc ona „více než stovka“ zahrnuje i výpovědi, které se snaží popsat toxické prostředí na Semináři dějin umění (včetně našich), v němž prof. Foletti a jeho spolupracovníci dlouhodobě čelili nepřátelským útokům ze strany některých kolegyň a kolegů.

V článku je citován pedagog, jehož identita je z kontextu snadno rozpoznatelná. Tento člen katedry zpochybňoval odborné směřování Semináře, zejména oblast starších dějin umění a činnost výzkumného centra vedeného prof. Folettim (Centrum raně středověkých studií, dnes RE:CENT). Šířil negativní tvrzení o jeho členech, včetně samotného prof. Folettiho, a svým vystupováním přispíval k napjaté až nepřátelské pracovní atmosféře.

Jeho tvrzení o „technice vybírání mladých žen“ či o jejich kariérní závislosti na prof. Folettim patří k nejzávažnějším obviněním, která v článku zaznívají. Jsou však prezentována pouze jako domněnky, bez jediného konkrétního, ověřitelného případu či důkazu (kromě toho, „vybírat mladé ženy“ není na SDU až takový problém, protože naprostá většina studujících jsou mladé ženy, procento mužů v řadách našich studujících je minimální). Publikovat takto formulovaná obvinění bez pevného faktického základu považuji za neetické, zvláště pocházejí-li od osoby, která je dlouhodobě v otevřeném odborném i osobním konfliktu s těmi, o nichž hovoří.

Jeho veřejná vyjádření přitom neskončila ani po odchodu prof. Folettiho, ale nadále v online prostoru i v osobní komunikaci zpochybňuje jeho odbornou kredibilitu i kvalitu práce dalších kolegů. V tomto kontextu je proto nezbytné zvažovat míru jeho nestrannosti. Nejde o osobu stojící mimo spor, nýbrž o aktéra dlouhodobého odborného i osobního konfliktu, který má zjevný zájem na přetvoření směřování pracoviště.

Tento aspekt se navíc zřetelně projevil i na nedávné schůzi Semináře dějin umění, kde bylo s ohledem na dlouhodobě narušené vztahy vedením zdůrazněno, že by bylo vhodné, aby pracoviště v následujícím období vedla neutrální osobnost přicházející z vnějšího prostředí, nikoli někdo ze stávajících členů katedry. Bezprostředně poté však uvedený pedagog oznámil, že se hodlá o pozici vedoucího ucházet, neboť to považuje za logické vyústění své kariéry. I tato skutečnost vyvolává oprávněné pochybnosti o jeho motivaci a o tom, nakolik může být v celé kauze považován za důvěryhodný a nezaujatý zdroj.

V článku zaznívá i tvrzení, že prof. Foletti údajně trval na uvádění svého jména na publikacích, aniž by se na nich podílel. Opět jde o jednostranné tvrzení bez doložení konkrétního případu. Taková vyjádření zásadním způsobem poškozují odbornou reputaci a vědeckou kredibilitu desítek autorů, kteří kdy s prof. Folettim publikovali a spolupracovali.

Jsme si vědomy citlivosti tématu i významu bezpečného prostředí na akademické půdě. O to více však považujeme za důležité, aby novinářská práce byla maximálně přesná, vyvážená a opřená o ověřitelné skutečnosti. V předloženém textu však převažují anonymní, emocionálně silná svědectví nad kontextem, daty a jasně vymezenými fakty. Výsledkem je obraz, který je jednostranný, zobecňující a v mnoha ohledech poškozující nejen konkrétní osobu Prof. Folettiho, jeho spolupracovníky, ale i celé naše pracoviště. Nemůžeme souhlasit s argumentem, že „naše“ strana Vám kromě písemných vyjádření neposkytla žádné konkrétní výpovědi. Naše písemná stanoviska z našeho pohledu jasně definují náš postoj k celé kauze, která je tak komplexní a složitá, že není možné vše shrnout do jednoho článku.

Žádáme Vás proto o zvážení zveřejnění této naší reakce či doplnění článku o upřesnění výše uvedených problematických částí. Považujeme to za otázku profesní odpovědnosti i elementární novinářské etiky.

S pozdravem,

Alžběta Filipová, M.A., Ph.D.

Mgr. Zuzana Faktorová Frantová, Ph.D.

Odpovědi Alžběty Filipové, M.A., Ph.D. (AF) na otázky Daniely Krásenské (DK) z internetového deníku Seznam Zprávy ze dne 18. 2. 2026

DK: Lidé, kteří se cítí být poškozeni, uvádějí, že pro ně bylo velmi obtížné se svými zkušenostmi veřejně vystoupit, a že zpochybňování jejich výpovědí vnímají jako zraňující. Zmiňují, že individuální pozitivní zkušenost s konkrétním člověkem nemusí nutně vylučovat možnost odlišného jednání v jiných vztazích či situacích. Jak na to prosím reagujete?

AF: Přiznám se, že způsob, jakým je otázka formulována, ve mně vyvolává pocit, že zpochybnění konkrétních tvrzení je automaticky stavěno do pozice necitlivosti vůči těm, kdo se cítí být  poškozeni. To považuji za nešťastné. Respekt k tomu, že někdo svou zkušenost prožívá jako negativní, přece nemůže znamenat, že máme rezignovat na právo upozornit na nepravdivá nebo zkreslená tvrzení.

Ve své předchozí reakci na Váš článek jsem spolu s kolegyní Zuzanou Faktorovou uvedla konkrétní příklady vyloženě lživých obvinění a zásadních nepřesností, které mohu ze své pozice takto hodnotit. Nerada bych je zde znovu opakovala. Pokud jsou ve veřejném prostoru prezentována tvrzení, která neodpovídají skutečnosti, jejich věcné zpochybnění není útokem na kohokoli, ale přirozenou obranou vlastní profesní i lidské integrity.

DK: Studenti napříč názorovými skupinami shodně hovořili o vytváření úzkého okruhu vybraných studentů. Opakovaně zaznívalo, že někteří u profesora přespávali či u něj delší dobu bydleli. Nepovažujete takové jednání za možné překračování profesních hranic?

AF: V akademickém prostředí je naprosto běžné, že kolem výzkumných projektů, doktorského vedení, ale i užšího studijního zaměření vznikají užší pracovní a studijní skupiny. Intenzivní odborná spolupráce pak přirozeně vytváří i bližší vztahy. Stejně tak je běžné, že se v takovém prostředí mohou vyvinout i přátelství nebo lidská solidarita, například nabídka přespání v situaci, kdy to někdo potřebuje nebo o to projeví zájem. Od svého příchodu do Brna žije prof. Foletti se svou ženou a nyní se čtyřletou dcerou. Formulace typu „studentky u něj přespávaly“ bez jakéhokoli kontextu však působí sugestivně a podsouvá implikace, které nejsou ničím doloženy. Navíc pokud někomu v době své nepřítomnosti bezplatně přenechal k užívání byt, je legitimní se ptát: proti jakému pravidlu či etické normě by to mělo samo o sobě být proviněním?

V celé kauze se navíc pracuje s konstrukcí jakéhosi „vzorce chování“, který má být zpětně vystavěn z jednotlivých, často anonymních tvrzení rozprostřených napříč patnácti lety Folettiho působení na Semináři dějin umění, bez přesného časového a situačního vymezení. Je přitom podstatné říci, že řada obvinění o údajném překračování osobních hranic pochází právě z raného období jeho působení, kdy byl odborným asistentem věkově jen o několik let starším než studenti a s některými z nich ho skutečně pojilo přátelství. Tuto skutečnost nelze směšovat se současnou situací, kdy je profesorem a generační i profesní odstup je zcela jiný. Slévat tyto odlišné fáze do jednoho nadčasového „vzorce“ považuji nejen za metodologicky problematické, ale zcela chybné.

DK: Další oblastí je konzumace alkoholu během pracovní doby, případně i v průběhu zkoušek. Studenti to popisovali jako „běžně známou věc“, což pan profesor sám nepopřel. Byly jste si této praxe vědomé? A je podle Vás slučitelná s akademickým prostředím?

AF: I tato otázka je formulována způsobem, který vytváří dojem systematického a nevhodného jednání. V přátelském a neformálním akademickém prostředí není výjimečné, že se při společenských příležitostech konzumuje alkohol. Ano, na pracovišti se nachází „polička s alkoholem“, jedná se převážně o dary od zahraničních hostů nebo samotných studentů a zaměstnanců, které se otevírají při různých společenských setkáních ve večerních hodinách. Interpretovat tuto skutečnost tak, že se na pracovišti stále popíjí nebo že jsou studenti k pití nuceni, je naprosto nepřiměřené.

DK: Opakovaně zaznívaly také výhrady k jeho negativním komentářům vůči používání sociálních sítí či chytrých telefonů. Někteří studenti uvádějí, že pod tímto vlivem své chování měnili. Vnímáte i tuto rovinu jako potenciální překročení profesních hranic?

AF: Pedagogické prostředí přirozeně zahrnuje diskusi o soustředění, studijních a pracovních návycích či způsobu komunikace. Kritický názor na nadužívání sociálních sítí či mobilních telefonů nelze bez dalšího kontextu interpretovat jako překračování profesních hranic. Pokud by každé hodnotové vyjádření pedagoga mělo být vykládáno jako nátlak, znamenalo by to zásadní omezení akademické debaty. Pokud někdo měnil svoje chování „pod vlivem“ názorů prof. Folettiho, nechápu, jakou zodpovědnost by za to měl jako vysokoškolský pedagog pracující s dospělými lidmi nést.

DK: Řada svědectví se týká zpochybňování odbornosti některých kolegů a také tlaku na změnu přátelských vazeb, zájmů či omezení kontaktu s rodinou. Jde o velmi závažná tvrzení. Dokážete si představit, z čeho vycházejí?

AF: Především je pro mě překvapivé, že jsou v jedné otázce spojeny dvě zcela nesourodé věci, a to odborná polemika mezi vědci a údajné zasahování do osobních vztahů. Pokud jde o „zpochybňování odbornosti kolegů“, vědecké prostředí je ze své podstaty založeno na kritickém hodnocení práce druhých. Recenze, polemika a nesouhlas jsou přirozenou a nezbytnou součástí akademického života. Interpretovat odbornou kritiku jako osobní útok či systematické poškozování je zavádějící. Nikdy jsem nebyla svědkem toho, že by takové hodnocení ze strany prof. Folettiho bylo motivováno snahou někoho poškodit.

Tvrzení o „tlaku na změnu vazeb“ či dokonce omezování kontaktu s rodinou považuji za zcela absurdní a urážlivé a odmítám se k němu dále vyjadřovat.

DK: Někteří lidé avizovali přechod výzkumné skupiny do Hradce Králové. Plánujete tento krok i Vy?

AF: Jakékoli kroky ke změně akademického působení jsou věcí jednotlivců a jejich profesních rozhodnutí. Spojovat je s medializovanými obviněními proti prof. Folettimu opět vytváří dojem příběhu, který je třeba dramaturgicky uzavřít, spíše než analyticky objasnit.

Na závěr bych chtěla ještě říci, že způsob formulace Vašich otázek působí návodně a předjímá určitou interpretaci, podobně jako tomu bylo v předchozích mediálních výstupech a bohužel i v rámci šetření ochránkyně práv. Většina témat, která otevíráte, již byla ve veřejném prostoru prezentována jednostranně a opakované „rozpitvávání“ týchž tvrzení bez reflexe jejich problematičnosti tento obraz spíše upevňuje, než aby jej vyvažovalo. Nepadla přitom jediná otázka vycházející z mých předchozích komentářů k Vašemu prvnímu článku ani z konkrétních námitek, které jsme s kolegyní Faktorovou formulovaly. Pokud má být cílem připravovaného textu skutečně věcné vyjasnění a nikoli jen další reprodukce a doplňování již publikovaných obvinění, pak považuji za důležité pracovat i s těmito argumenty.

Vážený pán šéfredaktor,

Vážená redakcia,

obraciam sa na Vás v nadväznosti na niekoľko článkov reagujúcich na súčasnú situáciu na SDU týkajúcich sa údajných pochybení prof. Folettiho. V doposiaľ uverejnených textoch zaznievajú anonymné tvrdenia, ktoré vytvárajú určitý obraz situácie. Tento obraz je však podľa môjho názoru založený predovšetkým na osobných pocitoch a presvedčeniach oznamovateliek a nie je podaný vyvážene. Ako osoba, ktorá s pánom profesorom dlhodobo spolupracuje či už ako študentka alebo zamestnankyňa Re:centu, považujem preto za férové a potrebné pridať aj svoj pohľad.

·        V článkoch sa opakovane používa pojem „manipulácia“ ako konštatovanie faktu. Ide pritom o odborný psychologický termín s konkrétnym významom. Jeho používanie v mediálnom priestore ako hotového faktu bez odborného posúdenia považujem za problematické.

Rovnako považujem za problematické, že závery šetrenia ochrankyne práv s týmto termínom taktiež narábajú, hoci podľa mojich vedomostí na šetrení neparticipoval odborník v oblasti psychológie alebo vzťahovej dynamiky. Napriek tomu je tento záver uvádzaný ako jeden z dôvodov ukončenia pracovného pomeru.

V článkoch sa uvádza, že medzi manipulačné techniky patrí napríklad to, že si profesor „zapamatuje si vaše jméno“, „víc s vámi komunikuje“ alebo „ptá se, co studujete“.

Prezentovať tieto prejavy ako manipulatívne stratégie považujem za silne sugestívne. Z mojej skúsenosti ide o elementárny pedagogický záujem o študentov. Redukovať prirodzenú komunikáciu medzi vyučujúcim a študentom na „techniku manipulácie“ je výrazne hodnotiace a vytvára dojem úmyselnosti bez akýchkoľvek dôkazov.

·        Je pravda, že prof. Foletti nadväzuje so študentmi priateľský kontakt aj mimo výučby. Hoci to nemusí byť úplne normatívne v českom akademickom prostredí, priateľské či neformálnejšie vzťahy medzi vyučujúcimi a dospelými študentmi nie sú ojedinelé. Z mojej osobnej skúsenosti sa nejedná o problematické správanie. Tvrdenia, že si prof. Foletti cielene vyberá určitých študentov už na začiatku štúdia (najmä introvertnejšie osobnosti, ktoré neskôr „nebudú spochybňovať jeho autoritu“)  považujem za absolútne zavádzajúce a nepravdivé. Okruh študentov, ktorí s prof. Folettim spolupracujú, je veľmi rôznorodý osobnostne aj názorovo. Sama sa s týmto opisom nijako nestotožňujem. Prof. Folettiho nepoznám ako človeka, ktorý by neprijímal kritiku alebo si budoval okruh nekritických „poskokov“.

·        Za mimoriadne problematické považujem aj označovanie spolupracovníkov za „sektu“ a vytváranie obrazu profesora ako fanatika, ktorý si takúto skupinu zámerne buduje. Opäť sa jedná o veľmi konkrétny pojem, ktorý sa napriek tomu že je značne nepatričný a lživý objavuje v médiách a je prezentovaný ako fakt. Takéto nálepky výrazne negatívne zasahujú nielen osobu samotného profesora ale aj všetkých jeho spolupracovníkov.

·        V článkoch je kritika používania smartfónov prezentovaná ako forma nátlaku a izolovania „svojich“ ľudí od zvyšku SDU, rodín, priateľov a pod. Z vlastnej skúsenosti môžem povedať, že v skutočnosti ide o čisto osobné presvedčenie profesora o negatívnom vplyve digitálneho prostredia. Ja sama som smartfón v posledných rokoch striedavo používala aj nepoužívala a jeho prístup ku mne sa na tomto základe nijako nemenil. To samé rovnako platí aj v otázkach cestovanie domov za rodinou či osobného štýlu obliekania – nikdy som nemala pocit, že by som sa mala prispôsobovať preferenciám prof. Folettiho za účelom získania jeho priazne ako je to v článkoch prezentované.

·        Odmietam tiež tvrdenia, že by bol prof. Foletti z veľkej časti zodpovedný za polarizáciu SDU alebo že by sa dopúšťal ohovárania kolegov s cieľom rozdeľovať pracovisko. Moja skúsenosť je opačná – už od začiatku štúdia som sa stretávala s negatívnymi a dehonestujúcimi prejavmi voči profesorovej osobe zo strany iných pedagógov či študentov, a to priamo na prednáškach aj mimo nich. Viacerí z nás tieto skúsenosti zverili pani ochrankyni práv, no zostali bez odozvy.

·        V článkoch sa taktiež objavilo tvrdenie, že prof. Foletti vyvíja nadmerný tlak na študentov. Absolvovala som s ním viacero predmetov a písala pod jeho vedením bakalársku prácu. Jeho nároky považujem za porovnateľné s ostatnými vyučujúcimi na SDU a primerané vysokoškolskému stupňu vzdelania.

Vyjadrenia ako „Velmi často se v knihovně fakulty dělo, že přišel k vám, sáhl vám shora na rameno nebo na temeno hlavy. Ptal se, co studujeme, a řekl, že potřebuje s něčím pomoct“ či „Chtěl různé věci, od drobných úkolů jako nachystání občerstvení nebo mytí nádobí na večírku až po editaci textu, mailu nebo korespondence“ sú opäť raz podávané bez širšieho potrebného kontextu. Tieto situácie sa týkajú študentov, ktorí pracujú pre Re:cent ako študenti asistenti. Uvedené činnosti sú súčasťou pracovnej náplne a boli dohodnuté pred uzavretím pracovnej zmluvy. Ich prezentovanie bez uvedenia tejto skutočnosti vytvára dojem zneužívania, ktorý nezodpovedá realite.

·        Osobne sa ma veľmi dotýkajú bezpredmetné obvinenia z údajného preferenčného zaobchádzania s „vybranými študentmi“. Takéto tvrdenia sú lživé, urážlivé a potenciálne poškodzujúce, keďže spochybňujú našu prácu, úsilie a výsledky. Tvrdenie, že vybraným študentom boli neoprávnene predlžované termíny odovzdania prác, považujem za zavádzajúce. Každé predĺženie termínu podliehalo schváleniu vedenia SDU. Rovnakú možnosť má každý vyučujúci pre študentov, ktorým viedol prácu. To, že tak prof. Foletti v konkrétnych prípadoch učinil nie je v žiadnom prípade znakom preferenčného prístupu ale prejavom empatie a ľudskosti.

Vyššie uvedené body predstavujú len časť z veľkého množstva zavádzajúcich až lživých informácií, ktoré sú v médiách prezentované v dekontextualizovanej podobe ako hotové fakty. Takýto spôsob interpretácie závažnej situácie považujem za mimoriadne problematický, pretože zásadne ovplyvňuje verejnú mienku a zasahuje do dobrého mena konkrétnych osôb aj celého pracoviska.

Je poľutovaniahodné, že sa redakcia DeníkuN podľa môjho názoru nepokúsila o dôslednejší zber rôznych pohľadov na danú situáciu, hoci ide o tému, ktorá sa dotýka nemalého množstva ľudí. Ak sú publikované anonymné a závažné obvinenia, o to väčšia by mala byť snaha o vyváženosť, kontext a priestor aj pre druhú stranu. Nepopieram právo kohokoľvek hovoriť o svojej skúsenosti. Zároveň však považujem za nevyhnutné, aby boli v záujme férovej verejnej diskusie vypočuté aj hlasy tých, ktorých skúsenosť je odlišná.

Preto Vás týmto žiadam o zverejnenie môjho stanoviska.

S pozdravom,

Janette Rendeková