Dobrý večer,

Váš článek z 19. února, ve kterém zmiňujete projekt Stěhovaví historici umění (dále MAH) mě bohužel nutí k reakci. Ve veřejném prostoru, ve kterém je v současné chvíli Ivan Foletti démonizován a jeho spolupracovníci označováni za „sektu“, „zmanipulovanou a privilegovanou skupinu příznivců“ či „fanklub“ (takhle část studentů mimochodem ve veřejném prostoru označuje současný vyučující na SDU!) je upřímně těžké najít odvahu se k dané kauze vyjadřovat. Této nemalé skupině osob – současným i bývalým studujícím, zaměstnancům i badatelům s mezinárodním přesahem – byl v podstatě odebrán hlas, anebo přesněji, jejich slova byla odsouzena jako slova „zmanipulovaných“, „naivních“ a „loajálních“ lidí ještě předtím, než by mohla být vyřčena.

I přesto si dovolím rozporovat některá tvrzení o projektu MAH, která v článku zaznívají a která dle mého soudu neodpovídají realitě, tak jak jsem ji prožíval z mé perspektivy. Tím samozřejmě nechci zlehčovat pocity ostatních účastníků.

Váš článek odpovídá tomu, jak je tato kauza obecně vedená – je založená na subjektivních tvrzeních, která se hodí do vytvořeného narativu, jsou jednoduše přijímána za pravdu a zde rychle publikována bez většího ověření a s přehlížením protichůdných názorů! Komplexnost mezilidských vztahů je redukována na černou a bílou.

1. Jako jeden z účastníků projektu v roce 2017 jsem nezaznamenal, že by finanční příspěvek jednotlivých členů týmu určoval sílu jejich hlasu během skupinových rozhodnutí při naší cestě Švýcarskem a Francií. Taky si nevybavuji, že bych někdy slyšel o jakési „plné ceně“. Můj vlastní finanční příspěvek na čtyři měsíce cesty byl velmi nízký a žádnou diskriminaci jsem v tomto směru necítil.

2. Ze své vlastní zkušenosti můžu říci, že jsem během čtyř měsíců projektu nepociťoval jakýkoliv tlak ohledně možnosti telefonovat domů. S rodinou jsem udržoval pravidelný kontakt. Nabíjet mobil v přírodě nebo s ním před obličejem pochodovat lesem je samozřejmě obtížné.

3. Itinerář cesty znal celý tým před zahájením projektu. Mapu dostal na starost jeden z účastníků ve druhé třetině pochodu, aby se zamezilo neustálým a často zdlouhavým debatám o tom, jestli dál jít doprava, doleva či rovně. Tyto diskuze doprovázely první část pochodu a zpomalovaly naše tempo. Jen připomínám, museli jsme ujít 1500 km a místy, kudy jsme procházeli, většinou veřejné značení, jak ho známe z ČR, nebylo. Každé ráno pak bylo všem předesláno kudy budeme procházet, v kolik přibližně dojdeme do jednotlivých míst a kde se budeme snažit dělat pauzu. Každý den jsme pak procházeli minimálně jednou vesnicí či městem.

4. V rámci projektu jsem během poledních pauz v městech a vesnicích – a to především v poslední, letní části pochodu, kdy jsme měli dlouhé siesty – často chodil do kavárny, abych pracoval na seminárních pracích. Na tyto aktivity jsem používal své vlastní finanční prostředky. Tvrzením některých účastnic o nemožnosti mít vlastní prostředky a svobodně s nimi nakládat, tedy bohužel nerozumím.

5. MAH byl zajisté těžkým projektem – psychicky i fyzicky. Na konci čtyř měsíců jsem potřeboval detox od všech členů skupiny. Všichni účastníci, většině z nichž bylo kolem 23–25 let (tedy nebyli to žádní dospívající), věděli alespoň částečně do čeho jdou – v minulosti se podobných, i když menších pochodů účastnili. Neměla to být procházka růžovým sadem a ani nebyla; projekt byl konec konců experimentální. Nechci zpochybňovat a zlehčovat tvrzení o tom, že bylo někomu psychicky špatně, na druhou stranu mohu ze své perspektivy říci, že kdybych chtěl z projektu odjet s tím, že dál už to prostě nezvládnu, nemám pochyb o tom, že bych odjet mohl.

6. Pokud jsem se s účastníky projektu v některých chvílích nebavil, bylo to jednoduše proto, že jsem se s nimi bavit nechtěl! Ivan Foletti mě od konverzace či kontaktu s žádným členem skupiny neodrazoval.

7. Vzhledem k předešlé zkušenosti všech účastníků na menších pochodech, mě zaráží tvrzení, že „nutnost jíst výlučně společně“ bylo něco, co Ivan Foletti zavedl během projektu. Společně jsme jedli i na předchozích výpravách, což vždy vycházelo z podstaty putování po poutních cestách jako takového, a účastníkům bylo předem známo, že tomu tak bude i v rámci projektu MAH.

8. O tom, že budeme dodržovat hodinu ticha jsme se, pokud si po devíti letech pamatuji správně, rozhodli společně během projektu. Nebylo to rozhodnutí jedné individuality.

Zároveň ještě dodávám komentář ke kritice studentů a badatelů trávících čas v knihovně (trochu pochybuji, že se jednalo pravidelně o 12h denně) v části článku „pracovní přetížení“.

• Co je dnes studium na FF, než čtení knih a snaha o rozluštění složitých otázek různých oborů v knihovnách, archivech, muzeích, galeriích nebo na exkurzích? Je obrovská škoda, že někteří studující na FF MU nenašli nadšení a zápal pro řešení komplexních vědeckých problémů, avšak kritizovat nadšení druhých, a ještě ho využívat v této kauze mi přijde naprosto nevhodné a pro FF MU samotnou ponižující!

Pokud byste chtěli tento komentář nějakým způsobem publikovat, tak žádám o zachování anonymity. Vzhledem k tomu, jak funguje akademický rybníček v Čechách a že mnoho osob zůstává i nadále anonymních, je to, myslím, fér.

Z toho, jak se k celé kauze postavila instituce, na které jsem do roku 2022 působil, jsem hluboce zklamán.

S pozdravy,

signatář/ka si nepřál/a zveřejnit své jméno

Vážený pane šéfredaktore, vážený pane redaktore, vážený pane vydavateli,

jako účastník projektu Migrating Art Historians (MAH) bych rád reagoval na článek pana Pospíchala, který se projektu MAH věnoval. Aniž bych chtěl jakkoli bagatelizovat nebo zpochybňovat pocity některých lidí, které pan redaktor cituje, rád bych na základě svých vlastních zkušeností a pozorování uvedl několik důležitých faktických upřesnění.

Nejprve bych rád připomněl, že rámec projektu (doba trvání, cíle, financování, itinerář) byl od samého počátku jasně definován a oznámen. Trasa a cíle projektu byly veřejně prezentovány v rámci veřejné crowdfundingové kampaně a na několika schůzkách byly vyjasněny veškeré výzvy jak pro účastníky pouti, tak pro doprovodný tým, který zůstal v Brně a měl na starosti zejména střih videa, koordinaci workshopů, skenování knih a vypracovávání rešerší. Osobně jsem se také nesetkal s pojmem „plná cena“ ani s tím, že by finanční příspěvek osob ovlivňoval skupinová rozhodování. Během projektu jsem nezaznamenal výtky týkající se individuálního využívání vlastních financí.

  Rovněž považuji za důležité připomenout, že se jednalo o experimentální projekt, který byl po několik měsíců fyzicky i psychicky náročný, a že tato náročnost byla jedním ze základních předpokladů projektu. Putování navíc vyžadovala přesnou organizaci (rytmus, logistiku, jídlo), což vysvětluje společné stravování. Pokud jde o telefony, nebyly zakázány. Obtíže spočívaly hlavně v občasném nedostatku signálu a omezených možnostech dobíjení.

Co je důležité, projekt střídal několik týdnů trvající fáze chůze a dlouhé přestávky, rovněž trvající několik týdnů, během nichž jsme měli přístup k internetu a k počítačům, které nám přinesl doprovodný tým. Často jsme také měli přístup do kaváren, obchodů a měli jsme řadu příležitostí strávit chvíle mimo skupinu, během nichž jsme mohli být v intenzivnějším kontaktu s „vnějším světem“. Během několikatýdenních pauz navíc několik účastníků navštívili jejich blízcí (partneři nebo rodina), což jim umožnilo udržovat stálý kontakt s „vnějším světem“. Tyto skutečnosti jsou v rozporu s tvrzením uvedeným v článku pana Pospíchala.

  Podle mého názoru bylo nevyhnutelné, že během čtyř měsíců strávených ve skupině dospělých lidí (všem bylo přes dvacet let, kromě Ivana Folettiho a jeho ženy, kterým bylo přes třicet let), mezi zúčastněnými, vedoucího projektu nevyjímaje, vznikaly sympatie, napětí i nedorozumění. Toto konstatování nemá smést ze stolu možné potíže ani individuální zkušenosti jednotlivých účastníků, za něž nemohu mluvit, avšak považuji za důležité zdůraznit, že je potřeba vyvarovat se výkladu, který klade odpovědnost za možná napětí výhradně na Ivana Folettiho.

Pokud vím, pokud někdo chtěl přerušit svou účast, nebylo nutné zacházet do extrémů (jak tvrdí anonymní studentka v článku pana Pospíchala), ale bylo možné si o tom promluvit otevřeně se všemi, či soukromě s Ivanem Folettim; případné otázky týkající se kreditů nebo validace kurzu by zajisté byly projednány s vedením SDU a vyřešeny rozumně.

Také jsem nevnímal, že by byl někdo ze skupiny vyloučen nebo že by spolu lidé přestali mluvit v důsledku nějakého pokynu ze strany Ivana Folettiho, ani že by „hodiny ticha“ byly zavedeny s cílem umlčet konkrétní osobu. Naopak se domnívám, že během těch čtyř měsíců spolu všichni nadále průběžně komunikovali, samozřejmě s většími či menšími vzájemnými sympatiemi.

Ještě jednou chci zdůraznit, že nijak nezpochybňuji možné pocity dotčených osob vůči Ivanu Folettimu ani nevylučuji, že jejich zkušenost mohla být zásadně odlišná od té mé. Přesto mě mrzí nepřesnosti ve vyjádření pana Pospíchala.  Žádám, abyste dané skutečnosti uvedli na pravou míru. Za tímto účelem můžete – pod podmínkou zachování anonymity mé osoby – použít i tento můj text.

  S pozdravem

signatář/ka si nepřál/a zveřejnit své jméno

Dobrý den,

obracím se na Vás v souvislosti s článkem vydaným 19. 2. 2026, který se věnuje projektu Stěhovaví historici umění (dále pouze jako MAH). Roku 2017 jsem se pochodu zúčastnila jako studentka a ráda bych proto reagovala na některé informace, které v článku zazněly. Nechci zlehčovat ani zpochybňovat pocity a zkušenosti ostatních členů pochodu; každý mohl určité situace prožívat odlišně. Zároveň však považuji za důležité uvést, že některá tvrzení se neshodují s tím, jak jsem tehdy vnímala události já a jak si je pamatuji.

Pokud mou reakci nebo její části budete chtít zveřejnit, žádám Vás o zachovaní anonymity.

S pozdravem,

signatář/ka si nepřál/a zveřejnit své jméno

1/ Během pochodu jsem nenabyla dojmu ani nezažila situaci, ve které bych měla pocit, že si nemohu doplnit menstruační pomůcky.

2/ Informace ohledně příspěvku do projektu byly takové, že je zcela dobrovolný a jeho výše závisí výhradně na svobodném rozhodnutí a finančních možnostech každého účastníka. Nevybavuji si, že bych během pochodu slyšela zmínku o tom, kdo a jakou částkou přispěl. Zároveň jsem neměla pocit, že by výše mého příspěvku jakkoli ovlivňovala přístup profesora Ivana Folettiho ke mně v průběhu pochodu.

3/ Projekt MAH byl fyzicky i psychicky náročný, avšak nikdy jsem neměla pocit, že bych se nemohla domluvit a předčasně ukončit svoji účast. Ačkoli bylo splnění předmětů a získání kreditů pro postup do dalšího semestru s pochodem spojeno, byla jsem si jista, že by bylo možné po dohodě zajistit jejich splnění i jiným způsobem než aktivní účastí na pochodu.

4/ Během pochodu jsem neměla pocit, že by mi profesor Ivan Foletti zakázal používat mobil. Rodinu a přátele jsem mohla během cesty zkontaktovat podle potřeby. Během pochodu jsme neměli každý den přístup k elektřině, a proto jsem mobilní telefon většinou vypínala, abych šetřila baterii na situace, kdy bylo nutné si zatelefonovat nebo odeslat zprávu.

5/ V průběhu pochodu jsem se do rozhovorů s ostatními členy skupiny zapojovala někdy méně a někdy více. Vždy to ale bylo výhradně mým vlastním rozhodnutím! Pokud jsem se někdy ubrala do ticha, bylo to proto, že jsem si potřebovala dopřát prostor pro své myšlenky a chtěla jsem vnímat přírodu, kterou jsme procházeli. Určitě nešlo o důsledek jakéhokoli pokynu či tlaku ze strany profesora Ivana Foletti ohledně toho, s kým mám či nemám komunikovat.