Dobrý den,

obracím se na Vás v souvislosti s článkem vydaným 19. 2. 2026, který se věnuje projektu Stěhovaví historici umění (dále pouze jako MAH). Roku 2017 jsem se pochodu zúčastnila jako studentka a ráda bych proto reagovala na některé informace, které v článku zazněly. Nechci zlehčovat ani zpochybňovat pocity a zkušenosti ostatních členů pochodu; každý mohl určité situace prožívat odlišně. Zároveň však považuji za důležité uvést, že některá tvrzení se neshodují s tím, jak jsem tehdy vnímala události já a jak si je pamatuji.

Pokud mou reakci nebo její části budete chtít zveřejnit, žádám Vás o zachovaní anonymity.

S pozdravem,

signatář/ka si nepřál/a zveřejnit své jméno

1/ Během pochodu jsem nenabyla dojmu ani nezažila situaci, ve které bych měla pocit, že si nemohu doplnit menstruační pomůcky.

2/ Informace ohledně příspěvku do projektu byly takové, že je zcela dobrovolný a jeho výše závisí výhradně na svobodném rozhodnutí a finančních možnostech každého účastníka. Nevybavuji si, že bych během pochodu slyšela zmínku o tom, kdo a jakou částkou přispěl. Zároveň jsem neměla pocit, že by výše mého příspěvku jakkoli ovlivňovala přístup profesora Ivana Folettiho ke mně v průběhu pochodu.

3/ Projekt MAH byl fyzicky i psychicky náročný, avšak nikdy jsem neměla pocit, že bych se nemohla domluvit a předčasně ukončit svoji účast. Ačkoli bylo splnění předmětů a získání kreditů pro postup do dalšího semestru s pochodem spojeno, byla jsem si jista, že by bylo možné po dohodě zajistit jejich splnění i jiným způsobem než aktivní účastí na pochodu.

4/ Během pochodu jsem neměla pocit, že by mi profesor Ivan Foletti zakázal používat mobil. Rodinu a přátele jsem mohla během cesty zkontaktovat podle potřeby. Během pochodu jsme neměli každý den přístup k elektřině, a proto jsem mobilní telefon většinou vypínala, abych šetřila baterii na situace, kdy bylo nutné si zatelefonovat nebo odeslat zprávu.

5/ V průběhu pochodu jsem se do rozhovorů s ostatními členy skupiny zapojovala někdy méně a někdy více. Vždy to ale bylo výhradně mým vlastním rozhodnutím! Pokud jsem se někdy ubrala do ticha, bylo to proto, že jsem si potřebovala dopřát prostor pro své myšlenky a chtěla jsem vnímat přírodu, kterou jsme procházeli. Určitě nešlo o důsledek jakéhokoli pokynu či tlaku ze strany profesora Ivana Foletti ohledně toho, s kým mám či nemám komunikovat.