Vážený pane šéfredaktore, vážený pane redaktore, vážený pane vydavateli,

jako účastník projektu Migrating Art Historians (MAH) bych rád reagoval na článek pana Pospíchala, který se projektu MAH věnoval. Aniž bych chtěl jakkoli bagatelizovat nebo zpochybňovat pocity některých lidí, které pan redaktor cituje, rád bych na základě svých vlastních zkušeností a pozorování uvedl několik důležitých faktických upřesnění.

Nejprve bych rád připomněl, že rámec projektu (doba trvání, cíle, financování, itinerář) byl od samého počátku jasně definován a oznámen. Trasa a cíle projektu byly veřejně prezentovány v rámci veřejné crowdfundingové kampaně a na několika schůzkách byly vyjasněny veškeré výzvy jak pro účastníky pouti, tak pro doprovodný tým, který zůstal v Brně a měl na starosti zejména střih videa, koordinaci workshopů, skenování knih a vypracovávání rešerší. Osobně jsem se také nesetkal s pojmem „plná cena“ ani s tím, že by finanční příspěvek osob ovlivňoval skupinová rozhodování. Během projektu jsem nezaznamenal výtky týkající se individuálního využívání vlastních financí.

  Rovněž považuji za důležité připomenout, že se jednalo o experimentální projekt, který byl po několik měsíců fyzicky i psychicky náročný, a že tato náročnost byla jedním ze základních předpokladů projektu. Putování navíc vyžadovala přesnou organizaci (rytmus, logistiku, jídlo), což vysvětluje společné stravování. Pokud jde o telefony, nebyly zakázány. Obtíže spočívaly hlavně v občasném nedostatku signálu a omezených možnostech dobíjení.

Co je důležité, projekt střídal několik týdnů trvající fáze chůze a dlouhé přestávky, rovněž trvající několik týdnů, během nichž jsme měli přístup k internetu a k počítačům, které nám přinesl doprovodný tým. Často jsme také měli přístup do kaváren, obchodů a měli jsme řadu příležitostí strávit chvíle mimo skupinu, během nichž jsme mohli být v intenzivnějším kontaktu s „vnějším světem“. Během několikatýdenních pauz navíc několik účastníků navštívili jejich blízcí (partneři nebo rodina), což jim umožnilo udržovat stálý kontakt s „vnějším světem“. Tyto skutečnosti jsou v rozporu s tvrzením uvedeným v článku pana Pospíchala.

  Podle mého názoru bylo nevyhnutelné, že během čtyř měsíců strávených ve skupině dospělých lidí (všem bylo přes dvacet let, kromě Ivana Folettiho a jeho ženy, kterým bylo přes třicet let), mezi zúčastněnými, vedoucího projektu nevyjímaje, vznikaly sympatie, napětí i nedorozumění. Toto konstatování nemá smést ze stolu možné potíže ani individuální zkušenosti jednotlivých účastníků, za něž nemohu mluvit, avšak považuji za důležité zdůraznit, že je potřeba vyvarovat se výkladu, který klade odpovědnost za možná napětí výhradně na Ivana Folettiho.

Pokud vím, pokud někdo chtěl přerušit svou účast, nebylo nutné zacházet do extrémů (jak tvrdí anonymní studentka v článku pana Pospíchala), ale bylo možné si o tom promluvit otevřeně se všemi, či soukromě s Ivanem Folettim; případné otázky týkající se kreditů nebo validace kurzu by zajisté byly projednány s vedením SDU a vyřešeny rozumně.

Také jsem nevnímal, že by byl někdo ze skupiny vyloučen nebo že by spolu lidé přestali mluvit v důsledku nějakého pokynu ze strany Ivana Folettiho, ani že by „hodiny ticha“ byly zavedeny s cílem umlčet konkrétní osobu. Naopak se domnívám, že během těch čtyř měsíců spolu všichni nadále průběžně komunikovali, samozřejmě s většími či menšími vzájemnými sympatiemi.

Ještě jednou chci zdůraznit, že nijak nezpochybňuji možné pocity dotčených osob vůči Ivanu Folettimu ani nevylučuji, že jejich zkušenost mohla být zásadně odlišná od té mé. Přesto mě mrzí nepřesnosti ve vyjádření pana Pospíchala.  Žádám, abyste dané skutečnosti uvedli na pravou míru. Za tímto účelem můžete – pod podmínkou zachování anonymity mé osoby – použít i tento můj text.

  S pozdravem

signatář/ka si nepřál/a zveřejnit své jméno