Dobrý večer,

Váš článek z 19. února, ve kterém zmiňujete projekt Stěhovaví historici umění (dále MAH) mě bohužel nutí k reakci. Ve veřejném prostoru, ve kterém je v současné chvíli Ivan Foletti démonizován a jeho spolupracovníci označováni za „sektu“, „zmanipulovanou a privilegovanou skupinu příznivců“ či „fanklub“ (takhle část studentů mimochodem ve veřejném prostoru označuje současný vyučující na SDU!) je upřímně těžké najít odvahu se k dané kauze vyjadřovat. Této nemalé skupině osob – současným i bývalým studujícím, zaměstnancům i badatelům s mezinárodním přesahem – byl v podstatě odebrán hlas, anebo přesněji, jejich slova byla odsouzena jako slova „zmanipulovaných“, „naivních“ a „loajálních“ lidí ještě předtím, než by mohla být vyřčena.

I přesto si dovolím rozporovat některá tvrzení o projektu MAH, která v článku zaznívají a která dle mého soudu neodpovídají realitě, tak jak jsem ji prožíval z mé perspektivy. Tím samozřejmě nechci zlehčovat pocity ostatních účastníků.

Váš článek odpovídá tomu, jak je tato kauza obecně vedená – je založená na subjektivních tvrzeních, která se hodí do vytvořeného narativu, jsou jednoduše přijímána za pravdu a zde rychle publikována bez většího ověření a s přehlížením protichůdných názorů! Komplexnost mezilidských vztahů je redukována na černou a bílou.

1. Jako jeden z účastníků projektu v roce 2017 jsem nezaznamenal, že by finanční příspěvek jednotlivých členů týmu určoval sílu jejich hlasu během skupinových rozhodnutí při naší cestě Švýcarskem a Francií. Taky si nevybavuji, že bych někdy slyšel o jakési „plné ceně“. Můj vlastní finanční příspěvek na čtyři měsíce cesty byl velmi nízký a žádnou diskriminaci jsem v tomto směru necítil.

2. Ze své vlastní zkušenosti můžu říci, že jsem během čtyř měsíců projektu nepociťoval jakýkoliv tlak ohledně možnosti telefonovat domů. S rodinou jsem udržoval pravidelný kontakt. Nabíjet mobil v přírodě nebo s ním před obličejem pochodovat lesem je samozřejmě obtížné.

3. Itinerář cesty znal celý tým před zahájením projektu. Mapu dostal na starost jeden z účastníků ve druhé třetině pochodu, aby se zamezilo neustálým a často zdlouhavým debatám o tom, jestli dál jít doprava, doleva či rovně. Tyto diskuze doprovázely první část pochodu a zpomalovaly naše tempo. Jen připomínám, museli jsme ujít 1500 km a místy, kudy jsme procházeli, většinou veřejné značení, jak ho známe z ČR, nebylo. Každé ráno pak bylo všem předesláno kudy budeme procházet, v kolik přibližně dojdeme do jednotlivých míst a kde se budeme snažit dělat pauzu. Každý den jsme pak procházeli minimálně jednou vesnicí či městem.

4. V rámci projektu jsem během poledních pauz v městech a vesnicích – a to především v poslední, letní části pochodu, kdy jsme měli dlouhé siesty – často chodil do kavárny, abych pracoval na seminárních pracích. Na tyto aktivity jsem používal své vlastní finanční prostředky. Tvrzením některých účastnic o nemožnosti mít vlastní prostředky a svobodně s nimi nakládat, tedy bohužel nerozumím.

5. MAH byl zajisté těžkým projektem – psychicky i fyzicky. Na konci čtyř měsíců jsem potřeboval detox od všech členů skupiny. Všichni účastníci, většině z nichž bylo kolem 23–25 let (tedy nebyli to žádní dospívající), věděli alespoň částečně do čeho jdou – v minulosti se podobných, i když menších pochodů účastnili. Neměla to být procházka růžovým sadem a ani nebyla; projekt byl konec konců experimentální. Nechci zpochybňovat a zlehčovat tvrzení o tom, že bylo někomu psychicky špatně, na druhou stranu mohu ze své perspektivy říci, že kdybych chtěl z projektu odjet s tím, že dál už to prostě nezvládnu, nemám pochyb o tom, že bych odjet mohl.

6. Pokud jsem se s účastníky projektu v některých chvílích nebavil, bylo to jednoduše proto, že jsem se s nimi bavit nechtěl! Ivan Foletti mě od konverzace či kontaktu s žádným členem skupiny neodrazoval.

7. Vzhledem k předešlé zkušenosti všech účastníků na menších pochodech, mě zaráží tvrzení, že „nutnost jíst výlučně společně“ bylo něco, co Ivan Foletti zavedl během projektu. Společně jsme jedli i na předchozích výpravách, což vždy vycházelo z podstaty putování po poutních cestách jako takového, a účastníkům bylo předem známo, že tomu tak bude i v rámci projektu MAH.

8. O tom, že budeme dodržovat hodinu ticha jsme se, pokud si po devíti letech pamatuji správně, rozhodli společně během projektu. Nebylo to rozhodnutí jedné individuality.

Zároveň ještě dodávám komentář ke kritice studentů a badatelů trávících čas v knihovně (trochu pochybuji, že se jednalo pravidelně o 12h denně) v části článku „pracovní přetížení“.

• Co je dnes studium na FF, než čtení knih a snaha o rozluštění složitých otázek různých oborů v knihovnách, archivech, muzeích, galeriích nebo na exkurzích? Je obrovská škoda, že někteří studující na FF MU nenašli nadšení a zápal pro řešení komplexních vědeckých problémů, avšak kritizovat nadšení druhých, a ještě ho využívat v této kauze mi přijde naprosto nevhodné a pro FF MU samotnou ponižující!

Pokud byste chtěli tento komentář nějakým způsobem publikovat, tak žádám o zachování anonymity. Vzhledem k tomu, jak funguje akademický rybníček v Čechách a že mnoho osob zůstává i nadále anonymních, je to, myslím, fér.

Z toho, jak se k celé kauze postavila instituce, na které jsem do roku 2022 působil, jsem hluboce zklamán.

S pozdravy,

signatář/ka si nepřál/a zveřejnit své jméno