Vážený pane rektore,



prostřednictvím tohoto dopisu bych ráda podala stížnost na práci kanceláře ochránkyně práv Masarykovy Univerzity. Vzhledem k tomu, že se následující řádky týkají dosud neuzavřeného šetření na Semináři dějin umění, bych zároveň ráda požádala o diskrétnost. Poměrně dlouho jsem zvažovala, zdali, kdy a na koho se s následujícím svědectvím obrátit. Nakonec jsem se rozhodla učinit tak ještě před oficiálním uzavřením šetření a kontaktovat nejen Vás jako zodpovědnou osobu za tuto instituci, ale také asociaci sdružující školské ombudsmany v ČR (ombudsplatforma.cz). 



Jako svědkyně v šetření kauzy prof. Folettiho musím bohužel vyjádřit znepokojení nad tím, jakým způsobem kancelář ochránce práv funguje a přistupuje k rozhovorům se svědky. Plně se ztotožňuji s potřebou a důležitostí instituce ombudsmana na naší univerzitě, následující zpětná vazba je proto jednak podnětem ke zlepšení jejího fungování, jednak naléhavou prosbou o debatu nad tím, jakým způsobem by ochránce práv měl pracovat.


V kanceláři ombudsmanky jsem byla svědčit ještě jako studentka během léta 2025 a toto sezení pro mne bylo poměrně nepříjemnou zkušeností. Na úvod je nutno podoknout, že sezení nevedla přímo paní ombudsmanka, nýbrž její kolega. Ze schůzky jsem bohužel neměla pocit setkání s institucí, která chce pomocí citlivého dialogu lépe poznat mé postoje a okolnosti celé situace. Naopak, ocitla jsem se pod palbou série jednostranně cílených otázek podobných kvantitativnímu výzkumu, na něž se z podstaty dá odpovědět primárně pouze ano/ne. Komplexnější diskuzi nad těmito otázkami jsem musela coby vyslýchaná (protože takto jsem si skutečně připadala) v mnoha případech iniciovat sama.

Za problematické rovněž považuji formulace řady kladených otázek. Ty na mě působily jako navádějící, neboť jejich znění již implicitně naznačovalo určitý hodnotící postoj tazatele. Mnohé otázky podle mého názoru v podstatě pouze přejímaly a reformulovaly obvinění vznesená třetí osobou. Protože byly tyto výroky převáděny do podoby uzavřených ověřovacích otázek, jejich samotná formulace může mít pro svědka velmi zatěžující dopad. Takový přístup totiž může vést k tomu, že se  svědek ocitne v pozici další oběti pomluvy či nepřímé šikany.

Jako ilustrativní příklad uvádím dotaz, zda nás měl prof. Foletti jakýmkoli způsobem manipulovat k tomu, abychom bydleli ve společném bytě. Na tuto otázku jsem samozřejmě odpověděla záporně, ale zůstal po ní nepříjemný pocit, že někdo tuto představu skutečně považuje za možnou. V mém případě to vyvolalo pocit ponížení pramenící z vědomí, že se na mě někdo v rámci pracoviště SDU může dívat jako na osobu bez vlastní autonomie, snadno ovlivnitelnou či manipulovanou. Tento aspekt rozhovoru považuji za zvláště citlivý a domnívám se, že by si do budoucna zasloužil zvážení způsobu formulace otázek i jejich psychologického dopadu na dotazované osoby.

Podobným příkladem je formulace otázky, zda si nás prof. Foletti zve k sobě domů. Na takto položenou otázku mohu zcela pravdivě odpovědět kladně, protože jsem skutečně mnohokrát byla u prof. Folettiho na návštěvě. Šlo většinou o společenské večery s kolegy, jeho rodinou, oslavy narozenin a podobné akce v rámci běžného společenského života dospělých lidí. Způsob, jakým byla otázka formulována, ve mně však vyvolával dojem, že již předem implikuje problematickou interpretaci těchto návštěv, například představu soukromých schůzek s nepřístojným podtextem, případně že samotná skutečnost návštěvy bytu pedagoga je apriorně vnímána jako nevhodná. Takový rámec podle mého názoru neodpovídá realitě ani běžným společenským zvyklostem v demokratické společnosti. Z vlastní zkušenosti navíc musím přiznat, že takový způsob kladení otázek může způsobit, že člověk z kanceláře OP odchází s uměle navozenými pocity viny a morálního pochybení, ačkoliv pro ně v realitě neexistuje vůbec žádný důvod. Vzniká tak situace téměř kafkovských parametrů.

Současně jsou tyto otázky něčím, co výrazně zasahuje do soukromí dotazovaného, přičemž jejich účel ani relevance nebyly předem blíže objasněny a nebyl vytvořen prostor pro to, aby na ně byl svědek či svědkyně předem připraven/a. Jako další příklad lze v tomto ohledu uvést dotazy týkající se sexuálního obtěžování. Na otázku jsem odpověděla záporně. Ovšem samotný fakt, že jsem byla na takto citlivá témata dotazována mužem, ve mně vyvolával značný pocit diskomfortu. Domnívám se, že i tato rovina by měla být při vedení obdobných rozhovorů zohledněna. Zpětně si také kladu otázku, proč jsem na sexuální obtěžování byla vůbec dotazována, když jsem se následně z médií dozvěděla, že se kauza této oblasti vůbec netýká. Považuji za vysoce necitlivé otevírat bez závažného důvodu téma, které může být pro některé ze svědkyň bolestné, kvůli jejich předchozím zkušenostem a traumatům, které se současným vyšetřováním nemají nic společného.

Obecně, vzhledem k citlivé povaze projednávaných témat, se mi zpětně jeví jako nevhodné, aby byl při rozhovoru se svědkem přítomen pouze jeden pracovník, zvláště aby rozhovor vedl pouze muž, je-li svědkem žena. Domnívám se, že v obdobných případech by přítomnost další osoby (ženského pohlaví) mohla přispět k většímu pocitu bezpečí a komfortu svědka/svědkyně. Je pravda, že jsem na tuto skutečnost byla předem upozorněna prostřednictvím e-mailu. Vzhledem k tomu, že jsem však předem neměla informace o tom, jaká konkrétní témata budou během rozhovoru otevírána, nebyla jsem schopna posoudit, nakolik pro mě tato okolnost může být zatěžující. Teprve na konci samotného sezení jsem si uvědomila, že mi tato situace působila značný diskomfort.

Celkově považuji za nutné, aby kancelář OP přistupovala ke svědkům empatičtěji a používala  spíše otevřené znění otázek, které dává prostor tázanému vyjádřit svůj postoj, nikoliv pouze v jakési nepříjemné defenzivě reagovat na daná obvinění, která jsou pouze přeformulovaná do formy ověřovacích otázek. U citlivých témat bych mimoto ocenila i přítomnost osoby s psychoterapeutickým výcvikem či alespoň s obecným psychologickým vzděláním. Dle mého názoru by bylo vhodné jasně vymezit povahu instituce OP, která, jak se domnívám, nemá být institucí podobnou detektivní kanceláři či policejnímu komisařství, ani orgánem vykazujícím rysy vyšetřovacího aparátu známého z autoritativních období našich dějin, nýbrž prostředím budujícím důvěru a hledajícím cesty ke vzájemnému porozumění a empatii. Věřím, že dobře fungující kancelář ombudsmana může výrazným způsobem napomoci pocitu bezpečí a důvěry na naší univerzitě.  

Předem děkuji za Váš čas a pochopení!